Úvod

  O plemeni

  Chovní psi

  Odchovy

  Kontakt

Německý pinč Der Deutsche Pinscher

Soubor o plemeni z http://www.cmku.cz

Popis podle Encyklopedie Plemena Psů – Hans Räber:
Dříve býval po celé Evropě rozšířen hrubý, krátkosrstý pinč. Nejčastěji se vyskytoval ve střední Evropě a zde pak nejvíce v oblasti jižního Německa a ve starém Rakousku. Jako venkovskému plemenu se mu nevěnovala pozornost a Beckmann v roce 1895 uvádí toto plemeno jako již zaniklé. Podle jeho údajů se muselo jednat o malého psa, protože uvádí hmotnost od 5 do 10 kg, což odpovídá dnes malému knírači.

Poprvé se zmiňuje Dr. H.G. Reinchenbach ve své knize z roce 1836 o „hladkém pinčovi“: „Hubený a ve všech částech úměrně stavěný pes s úzkýma, na svou základnu kolmýma ušima, prvotní zbarvení nebo celý černý ... Tato pěkná rasa byla přijata teprve v novější době, zdá se, že přišla z Anglie a v Německu zaujala postavení mopse.“
Také Th. Götz zastává v roce 1838 ve své publikaci názor, že hladkosrstý pinč přišel na kontinent z Anglie: „Pes pinč – rasa, která přišla do Německa z Anglie. Její velikost je rozdílná, obvykle je 1,25 stopy (35 cm) vysoká s hubenou konstrukcí a dlouhým, tenkým krkem a se silnou hrudí. Malé uši, stojící do výšky, na špičce zalomené jsou jim v mládí stejně jako ocas odříznuty. Je to udatný druh psa, velmi dobrý hlídač a dobře loví krysy.“

První popis plemene byl vypracován v roce 1880 spolkem „Verein zur Veredlung von Hundrassen für Deutschland“. Pozornost však byla v té době věnována především hrubosrstému pinči, dnešnímu knírači a hladkosrstý pinč se zanedbal až trestuhodným způsobem. Ve svazku I. chovné knihy byli zapsáni pouze čtyři psi a čtyři feny. Až do roku 1916 to bylo teprve 233 jedinců, z nichž mnozí se vyskytli ve vrzích kníračů.

V roce 1941 se zdálo, že se pinčovi podařil průlom. Na výstavě psů ve Stuttgartu se objevilo 16 pinčů, avšak válka učinila škrt i zde.
V roce 1949 nebyl zapsán ani jediný vrh a také v následujících letech nebyli odchování žádní pinčové. Zdálo se, že staroněmecký pinč zcela vymřel.
Zachráncem rasy se stal Werner Jung, hlavní poradce chovu klubu pro knírače a pinče. Nejstarších, ještě čistokrevně chovaných pinčů bylo tenkrát 13, z nichž nejmladší byl 9 roků starý!
Ke svému přesvědčení o budoucnosti chovu napsal: „Svou malou velikostí, vyrovnanou povahou a krátkou čistou srstí splňuje pinč požadavky, které klade na psa moderní člověk.“
S pěti psy začal opětnou výstavbu chovu pinčů. Se 14 štěňaty se mu podařilo v krátké době vytvořit skupinu 60 psů, kteří mohli poskytnout záruku pro další existenci chovu tohoto plemene. V současné době je možné hodnotit stav tohoto plemene jako zajištěný.

Trpasličí pinč Der Zwergpinscher

Soubor o plemeni z http://www.cmku.cz

Popis podle Encyklopedie Plemena Psů – Hans Räber:
Byl chován především ve Vídni jako tygrovitá barevná varieta harlekýn, která se vyznačovala na stříbřitě šedém nebo načervenale šedivém podkladu temně černými nebo tmavě hnědými plotnami. Pro tuto trpasličí formu udává maximální hmotnost 3,5 kg. Malý krátkosrstý pinč nebo „srnčí pinč“, jak byl dříve a také dnes nazýván, musel být již před založením klubu pro pinče a knírače k dispozici ve velkém počtu (1895), ale v první chovné knize bylo provedeno 83 zápisů. Jako barvy byly uváděny: černá, srnčí, žlutá, čokoládově hnědá a pepř a sůl, později přistoupily barva červená a jelení červeň.

Ve svazku I. chovné knihy PSK z r. 1923 se vykazovalo 3970 registrovaných malých hladkosrstých pinčů. Byli upřednostňováni malí jedinci. V roce 1930 byl stanoven horní limit výšky na 30 cm, bohužel bez spodní hranice. Teprve ve standardu z r. 1956 byla stanovena minimální výška 25 cm.

V době mezi světovými válkami se dařilo chovu malého hladkosrstého pinče velmi dobře. Některé chovatelské stanice přežili dokonce i období druhé světové války.